Jedinou cestou k transformaci a sebepoznání je dno nebo chcete-li, vlastní utrpení. Je jedno z jakého důvodu, ale prostě dno. Každý ho máme na jiné úrovni a v jiné intenzitě, protože jsme každý jiný a neseme si jinou osudovou zátěž. Až totiž dorazíte na dno, pak je teprve možné se odrazit. A je pravda, že ne každému se to povede. Vše je o našem přístupu a vůli. Na dno se člověk dostane z různých důvodů, ale většinou díky závislosti a do závislosti vás zase většinou dostane STRACH. Druhů závislostí je několik…drogy, alkohol, jídlo, práce, dluhy, hry…ale také vztahy, sex, partneři, děti, rodiče….jiná podoba, ale princip je stejný. Je to únik. Únik od sebe samé, od své podstaty a přijetí toho kdo doopravdy jsme. Možná u těch hmotných věcí, jako jsou drogy, alkohol, hry atp. je to více vidět a tedy, je to lépe čitelné. Někdy to děláme vědomě a někdy nevědomě. Ale vždy se nám to děje pro naše pochopení sebe sama.
Když na to dno dorazíte, tak jedinou cestou zpátky k vrcholu je sebepřijetí a přiznání si, že to, kde právě jste, byla a je jen vaše volba a nikdo jiný vás tam nedostal. Zbavit se pozice oběti. Je potřeba se totálně svléknout sám před sebou a možná i před ostatními, přijmout se takoví jací jste a znovu si přiznat, že nahoru vás může dostat zase a pouze jen vaše osoba, nikdo jiný! A hlavně, SEBELÁSKA! Ano, můžete mít podporu od přátel, rodiny, terapeuta, ale tu samotnou práci na sobě a cestu zpátky si razíte jen VY sami. A jedině toto je cesta k uzdravení…
U mě to byla závislost partnersko-vztahová.
Jak jsem se k této závislosti dopracovala, jsem zjistila postupem času, kdy mi nefungovaly partnerské vztahy. Jela jsem stále dokola a stále jsem nechtěla vidět, že já jsem strůjcem svého života. Jeden vztah skončil a téměř záhy další začal. Nikdy jsem si nenechávala delší čas pro sebe, měla jsem neustálou potřebu vedle sebe někoho mít, někoho kdo mi dá tu jistotu zvenčí, kdo mi potvrdí moji hodnotu, to kdo jsem, kdo mě ochrání…jenže opak byl pravdou. Do života jsem si přitahovala samé slabší partnery, protože já sama byla slabá. Nevědomě mi tím dávali najevo, my ti nepomůžeme, musíš jen ty sama! Samozřejmě, že se to začalo projevovat vždy až po nějakém čase. Poutala jsem je k sobě manipulacemi, sexualitou, lpěla na nich, tlačila je do kouta, hlavně aby mi potvrdili lásku a byli se mnou.
A jinak tomu nebylo ani v tom zlomovém transformačním vztahu, který popisuji dále.
Musela jsem si projít několika terapiemi, regresemi a uvědoměními (už během toho vztahu) a stále je to práce, která nikdy nekončí….jakmile totiž zjistíte, jak to celé funguje, už se do starého programu nechcete vrátit. Neskutečně vás to osvobodí!
Zjistila jsem mimo jiné, že si tu zátěž nesu z minulých životů, datem mého narození, ale také z dětství, kdy můj otec odešel a já prožila trauma z opuštění i přesto, že jsme se pak vídali. A jako malá jsem si to v sobě uložila někde hluboko a zapomněla to. Jenže jako velká holka jsem neustále (nevědomě) potřebovala otce nahrazovat partnery, ujišťovat se, že mě nikdy neopustí (opak byl pravdou). Jak se říká, za trochu lásky šla bych světa kraj. Doprošovala jsem se pozornosti. Jsem narozená 2.v měsíci a také jsem životní číslo 22. Dvojka má celoživotní potřebu partnera a já mám hned tři dvojky! Takže mě život tlačil naučit se žít pravý opak.
A až teprve tento zásadní a zlomový vztah mě musel dostat právě na to dno k sobě samé a profackovat mě, abych se už konečně probudila a začala se na sebe a svůj život dívat jinak. Začala umět žít sama se sebou, vědomě a v sebelásce. Musela jsem si uvědomit, že partner je bonus, nikoliv povinnost nebo potřeba.
Následující popis událostí je čistě můj pohled na věc, moje uvědomění a mé prožitky. Popisuji základní fakta, detaily důležité nejsou.
Ten vztah byl od začátku jiný, než ty předešlé. Od počátku tam bylo napojení jeden na druhého (v jedné regresi, jsem pak zjistila proč), obrovská fyzická a emoční přitažlivost, společné zájmy…..na první pohled značka ideál. Byl tu dvouplamen! Říkala jsem si, ano, to je konečně ten pravý. Ano byl. Byl to ten pravý, který mě ALE přišel vyléčit a vykopat mě z mého pohodlí a stejně tak já jeho! Prostě ukázkový karmický vztah. Potkaly se dvě milující duše (dohodly se tak v minulém životě) jako dvě zraněné děti v dospělých tělech, ale tak totálně zraněné, že samozřejmě tak stejně byl zraňující i ten vztah, a to pro oba (oba jsme zažívali pocity marnosti). Jeden druhému jsme si zrcadlili tu závislost, ta naše bolavá místa, strachy (minulé životy, dětství). Takže aniž bychom oba vědomě chtěli, děly se manipulace, lži, agresivní chování, neustálé rozchody, euforické návraty…nedokázali jsem být spolu, ale ani bez sebe. Až po několika letech se konečně konal rozchod, který už neměl comeback. Byl to rozchod z rozumu. Já totálně vyčerpaná a myslím, že i on. A paradoxně, to největší utrpení přišlo až když ten vztah skončil, resp. když jsme se přestali vídat a jakkoliv se kontaktovat. Po rozchodu jsem si myslela, že mám to nejhorší za sebou, ale nikoliv….ta hluboká emoční muka se začala dít až poté, právě poté, co odešel a já zůstala v té závislosti sama. Jenže droga(partner) už tady nebyl, takže přišel na řadu absťák. Ale byla jsem už jiná, ten vztah mě změnil a práce během vztahu na sobě samé. Věděla jsem už konečně, že znovu novým partnerem to nevyřeším a ani 99.návratem k němu to nevyřeším a že si prostě musím projít tím léčením ze závislosti sama. Že ať mě ta bolest roztrhá na kusy a vezme si mě celou a prostě jsem se tomu procesu odevzdala. Hlavou se mi samozřejmě honily výčitky, nálady nahoru a dolů, chyběl mi, stýskalo se mi, všude jsem ho ve vzpomínkách viděla…ale postupně se mi začalo ulevovat….jenže, kdo zná Vesmír ví, že nás zkouší, zda jsme pochopili lekci. Takže přišel další level. Pak jsem totiž zjistila, že už má dávno jinou partnerku a znovu jsem musela do ještě většího bahna a na ještě nižší dno…ale to už netrvalo tak dlouho a intuitivně jsem věděla, že to byla nutná konfrontace. A právě v tomto momentu došlo k odrazu zpět nahoru a k úlevě. Děkuji za to!
To vše trvalo samozřejmě nějaký čas a je potřeba si ten čas dát, nespěchat na sebe. Čas léčí. Se vší pokorou jsem tuto zkušenost přijala. Pomohla mi v tom nejedna regrese, kde jsme spolu byli několik minulých životů a především náhled v regresi na naše duše. Můj největší krásný mystický zážitek. Díky tomu jsem to celé pochopila. Také se mi během toho léčebného procesu začaly otvírat nové obzory, začala jsem se nadechovat. Rozhodla jsem se změnit práci, bydlení, příjmení….až tak mě to posunulo.
Když se ohlédnu, jak to vše bylo, dojdu k jednomu jedinému zjištění, že jinak to nešlo, jinak bych si to neuvědomila a vše bylo naprosto dokonalé pro můj další rozvoj. Ale pro jiný důvod se neohlížejte. Ohlížet se totiž nevyplácí. Co bylo stejně nezměníme…
Takže, ať jste nyní v jakékoliv situaci, pamatujte si:
Nikdy nám Vesmír nenaloží víc, než můžeme zvládnout!!! Tato věta mě držela celou dobu v uvědomění, že to vše se děje pro moje dobro. Život nás tlačí žít šťastně, vědomě a v pravdě. To jen my se tomu bráníme a házíme si klacky pod nohy 😊